Dobrý den,

děkuji za zájem, potěšilo mě, že jste autorský zákon (AZ) otevřel. Nepochybně nejste právník, z toho také vyplývají některá nepochopení či zjednodušení. Autorský zákon je zákon speciální k občanskému zákoníku, a jako každý zákon jej musíte posuzovat a vykládat nejen v kontextu celého zákona (nikoli tedy po jednotlivých ustanoveních), ale také v kontextu obecné právní úpravy a s ohledem na ústavní zákony (v tomto případě zejména LZPS). Takže:

• Jak jsem uváděla i na přednášce, uživatel nemá žádné právo k dílu, jehož není autorem, pokud na něj autor některá oprávnění výlučně či nevýlučně licencí nepřevedl. Právo má autor, a to výlučné, a volná užití a zákonné licence jsou omezeními práva autorského, viz také název celého dílu 4 AZ. Pro uplatnění, ale i výklad těchto omezení je třeba aplikovat tzv. trojstupňový test, stanovený v § 29 odst. 1 AZ. Tento test je základním kritériem omezení autorského práva mezinárodně, obsahují ho i všechny úmluvy, dohody, smlouvy a směrnice EU, které danou problematiku upravují. Omezení práva autorského jsou dovolena (1) jen ve zvláštních případech, (2) pokud nenarušují normální využívání díla a (3) nezpůsobují neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům autora. Jak uvádí např. prof. Telec v komentáři k AZ (byť předchozímu, který výslovně ani třístupňový test neobsahoval): "Zákonná konstrukce legálně dovoleného užití díla vychází z toho, že každý takovýto případ je současně i zásahem do autorského práva jako práva soukromého (jeho zákonným omezením či vyloučením bez náhrady), který již ze své povahy bývá na újmu autora....Proto se nutně uplatňuje restriktivní (zužující) výkladové autorskoprávní pravidlo a jsou stanovena jen úzce účelová dovolení užití uveřejněných děl, neboť se svou povahou vždy jedná o výjimečný zásah do cizího práva absolutní právní povahy." Komentář k předmětnému ustanovení v nyní účinném AZ od prof. Kříže a dalších odborníků z Ústavu autorského práva zase říká: "Pro omezení práva autorského platí, že se vztahují na díla zveřejněná (zákonná licence nenahrazuje výkon oprávnění podle § 11 odst. 1)" Zveřejnit dílo je osobnostní právo autora a práva osobnostní nejsou omezeními práva autorského dotčena. Předchozí AZ (č. 35/1965 Sb.) jak bylo řečeno neobsahoval výslovně třístupňový test, avšak obsahoval podmínku zveřejnění (první uveřejnění). Současný AZ vynechal podmínku zveřejnění jako nadbytečnou, neboť ta vyplývá z koncepce autorského práva jako takového.



• Co se týče zveřejnění v národním a mezinárodním měřítku, existují protichůdné názory. Názor, že se jedná o zveřejnění národní se opírá o charakter ochrany autorských práv na základě teritoriálního principu, což je základní princip ochrany duševního vlastnictví obecně, a dále zohledňuje osobností práva autora rozhodnout, jakým způsobem a v jaké zemi bude jeho dílo zveřejněno a následně užíváno. Opačný názor považuje zveřejnění za jednorázový akt v mezinárodním měřítku. Řešení této otázky není jednoduché. Navíc, když už jsem se pustila do podrobného právního výkladu, kterému jsem se na přednášce chtěla vyhnout J, je při výkladu pojmu zveřejnění třeba zohlednit rozdílnou právní úpravu v různých zemích. Revidovaná úmluva bernská (RÚB) a Všeobecná úmluva o autorských právech (VÚA) jsou základní mnohostranné úmluvy, na jejichž základě se poskytuje ochrana dílům cizích státních příslušníků, a navíc základní úprava autorských práv, podle které se řídí národní úpravy většiny členských států. Podle těchto dohod je zveřejněním pouze vydání díla (tedy hmotných rozmnoženin) pro veřejnost, a jak konstatuje RÚB, "Provozování díla dramatického, hudebně dramatického nebo filmového, provedení díla hudebního, veřejný přednes díla literárního, přenos děl literárních nebo uměleckých po drátě nebo jejich vysílání rozhlasem či televizí, vystavení díla výtvarných umění a zbudování díla architektonického se za uveřejnění nepovažuje". Za této situace by tedy výkladem pojmu zveřejnění ve smyslu světové premiéry docházelo k paradoxu, že na dílo oprávněně předvedené (přednesené, provedené, vystavené), ale nikoli dosud vydané, by se v zemi původu, kde je dílo dle národního práva zveřejněno až jeho vydáním, (tj. dle RÚB či VÚA), hledělo jako na nezveřejněné, ale dle našeho práva by se jednalo o dílo zveřejněné. U filmů to může být dost častá situace.

Nicméně bez ohledu na řešení této otázky nemůže být dílo, sice zveřejněné jinde na světě, ale nikoli v ČR, předmětem omezení autorského práva volným užitím, protože takové užití neprojde třístupňovým testem. O tom, mimochodem, sporu není. Navíc takové jednání není v souladu s obecnými právními předpisy, např. § 3 obč. zák. Subjekt, ať filmový distributor, pokud má dojít k zveřejnění v ČR filmovou premiérou, či videodistributor, pokud jde film rovnou na VHS (DVD), zakoupil od původního nositele práv výhradní licenci k šíření díla na našem území, a je smluvně omezen co se týče premiéry v ČR. Není přirozeně v souladu s dobrými mravy užívat (a to ještě bezplatně) takové dílo ještě před tím, než jej nositel práva v ČR zveřejní, resp. vůbec může zveřejnit. Co se týče volného užití, je naše úprava velmi liberální v tom, že toto omezení pojímá široce (jak co se týče do způsobů užití, tak formy zveřejnění). Např. RÚB připouští omezení práva jen jako omezení výlučného práva na rozmnožování. V zemích angloamerického práva není institut omezení práva tak jak jej známe my, vůbec zakotven. Všechna užití bez souhlasu autora jsou protiprávní, uživatel se však může zprostit odpovědnosti prokázáním tzv. fair use (resp. fair dealing ve VB). Také s ohledem na odlišně vnímaný pojem "zveřejnění" ve většině ostatních států nemůže v ČR dosud nezveřejněné dílo jako subjekt omezení výlučného práva autorského uspět.

Jak vyplývá z výše uvedeného, angloamerická úprava duševního vlastnictví a jeho ochrany je odlišná od kontinentálního pojetí. Natáčení v kinech, byť pro vlastní potřebu, nemůže být fair use. Nositelé práv také smluvně vylučují určitá jednání, např. právě natáčení v kinech či při zkušebních projekcích. Ke smlouvě přistupuje divák konkludentně zakoupením vstupenky, účastí na představení, koupí či jiným získáním rozmnoženiny apod. Pokud by někdo natočil v zahraničí film při premiéře či i jiném představení, jeho jednání se bude posuzovat podle práva toho, kterého státu.

• Je třeba odlišovat vlastnictví rozmnoženin a užití díla. Vlastnit rozmnoženiny ve formě hmotného substrátu či jinak můžete, jejich užívání však musí splňovat podmínky užití pro vlastní osobní potřebu a zároveň vyhovovat výše zmíněnému třístupňovému testu. Výklad pojmu osobní potřeby se v evropském právu i naší nauce a soudní judikatuře postupně značně zužuje. Např. komentář prof. Kříže a kol. k současnému AZ říká: "Náš zákon v důsledku legislativních úprav před přijetím zákona pojen osobní potřeby výslovně nevymezuje; záleží tedy na obsahu tohoto pojmu, který je dán doktrinálně. S ohledem na vývoj evropské legislativy, který nelze ignorovat, půjde nesporně o pojetí užší, než bylo dosud zastáváno i naší naukou, která do obsahu pojmu vlastní osobní potřeby zahrnovala též potřebu osob spjatých s osobou, jejíž osobní potřeba byla uspokojována, osobním svazkem, zejména svazkem rodinným či přátelským (tedy rodina a osobní přátelé)… Co se týká možnosti zhotovit více rozmnoženin, pokud bychom se drželi striktně gramatického výkladu, zákon uvádí "zhotoví" tedy dokonavý vid nikoli nedokonavý jako např. v § 43 (vyvíjí, vyrábí …, využívá).
• Přečtěte si § 12 - 23. Zákon nemusí nic zakazovat, naopak veškerá práva jsou autora a zákon tato jeho práva v některých speciálních případech omezuje. To je asi jako kdyby jste se ptal, který zákon Vám zakazuje "vypůjčit si" bez dovolení auto bližního Vašeho. Vaše otázka týkající se § 35 odst. 1 svědčí o tom, že sice znáte pojem obcházení zákona, leč nedbáte. Musím se přiznat, že při své práci mám nejradši právě ty piráty, kteří se snaží zákon obcházet - nejlépe se jim prokazuje úmysl i znalost existence autorskoprávních předpisů. Ale zpět k Vaší otázce: pojmy občanský a náboženský obřad nevisí ve vzduchoprázdnu, upravují je jiné právní předpisy. Navíc zákon říká PŘI obřadu, a rozhodně tím nemyslí to, že se veřejné promítání prohlásí za obřad. Takže jednoznačně pokus o obcházení zákona, a značně úsměvný. Jinak ustanovení § 35 je také omezením výlučného autorského práva a musí vyhovovat třístupňovému testu (viz výše).

Jestli jste to celé přečetl a ještě žijete, asi chápete, proč jsem se při samotné akci nepouštěla do odůvodnění každého tvrzení. Jestli Vám to připadá moc složité, zkuste něco jednoduše zjistit např. v zákoně o odpadech J. Možná by odpovědi zajímaly i jiné studenty, takže uvažuji, že to dám na náš web. Mohu využít i Vaše otázky (buď s uvedením i bez uvedení jejich zdroje), nebo mám otázky formulovat jen obecně?